Kapitola 23 - Zabil jsem Yseru
Wárek
Dobrodružství a Azsuně bylo zajímavé, ale to, co se stalo ve Val'sharah se s tím nedá moc srovnat. Pokud se ptáte, zda i v této zemi jsem si našel přítelkyni, tak vám mohu odpovědět ano i ne. Seznámil jsem se totiž s Tyrande Whisperwind. Byla velmi pohledná a milá. Ovšem tak trochu zadaná. Tedy taky mě poněkud mrazilo, když jsem si uvědomil, že vlastně není tak úplně skutečná. Tedy ona byla skutečná, mohl jsem se jí dotknout a třeba ji vzít za ruku. To spíš já jsem byl tak nějak mimo realitu. Vlastně jsem úplně přestal rozpoznávat, jestli to všechno kolem mě, je skutečnost nebo sen. Vítejte ve Val'sharah, zemi, která je v podstatě takovým zrcadlem Smaragdového snu, kde se navíc skutečnost se snem prolíná tak, že je vůbec nelze od sebe rozeznat. V této zemi můžete potkat bytosti, které by měly být, podle všeho, dávno mrtvé, které ale přesto tvrdí, že nikdy nezemřely. Dále bytosti, zejména ty okřídlené, které spořádaně zemřely a zde žijí něco na způsob posmrtného života. A nakonec bytosti, zaprodané Plamenné legii za slib nekonečné síly a slávy, které za to šíří po celém Smaragdovém snu chaos a zmar, nazývaný Emeraldová noční můra.
Říká se, že Smaragdový sen vytvořila titánská strážkyně Freya. Ale ona vlastně jen využila něco, co již existovalo a o čem neměl dosud nikdo ani tušení. V Azerothu je totiž spící titán, kterému se prostě zdají sny. Právě prostřednictvím těchto snů, s ním lze komunikovat a Freya těm snům dala jakási pravidla a pokusila se je využít pro rozvoj Azerothu. Smaragdový sen sloužil od počátku titánům jako taková představa, jak by měl vypadat ideální svět. Na počátku do něj umístili vysoký strom, který nazvali G'hanir. Kolem něj pak vytvořili jakousi ideální krajinu. Určili, kdo a jak smí do snu vstupovat a kdo se o to bude starat. Do Smaragdového snu smí vstoupit pouze duše zemřelých zvířat. Dále pak živé bytosti, které jsou v hluboké meditaci. Toho jsou schopni pouze druidi. Do snu je možné vstoupit také přímo, přes některý z portálů. Pro takové návštěvníky však platí určitá omezení. Hlavně musí být zadobře se zelenými draky, kteří každý portál hlídají.
Bohužel i přes několikanásobné jištění, se opakovaně do Emeraldového snu dostala zmíněná noční můra, ve formě jakési vzpoury, kdy někteří původní obyvatelé snu začali ničit vše kolem sebe, pohlcovat, korumpovat ostatní a vytvářet všudypřítomný chaos. Tato vzpoura se stala v historii již několikrát, při první zahynul také zmíněný strom G'hanir, ale nyní, zdá se, přerostla všechny únosné meze a začala se dokonce šířit i mimo Emeraldový sen. Někde v pozadí za tím vším stál satyr Xavius. Mým hlavním úkolem od Khadgara bylo donést do Dalaranu Slzy Elune. Tento Pilíř stvoření byl uložen v chrámu bohyně Elune, kde ho knězky Elune opatrovaly a používaly na uzdravování duší, které byly zasažené noční můrou. Před nedávnem se však tohoto artefaktu zmocnil zmíněný Xavius. Svou destruktivní energií ho dokázal tak poškodit, že místo aby od noční můry léčil, začal jí všem okolo způsobovat. A hned nás všechny přesvědčil, jaké to má důsledky. Dračí aspekt Ysera, strážkyně Emeraldového snu, byla zasažena artefaktem přímo do srdce. Prostě ten artefakt na ní hodil a stalo se to. Sama Ysera podlehla noční můře a začala po boku Xavia a dalších kreatur bojovat na straně Plamenné legie. Musel jsem zasáhnout, ačkoliv se mi vůbec nechtělo. Na nádvoří chrámu Elune jsem po delším souboji uštědřil Yseře něco jako ránu z milosti. Padla na zem, ale tím to neskončilo. Po Yseřině smrti přišla sama bohyně Elune. Nebe potemnělo a slunce bylo zakryto měsícem, v úplném zatmění. Duše Ysery náhle vystoupala až na nebe, kde se z ní stalo nové souhvězdí. A Slzy Elune? Byly očištěny a mohl jsem je v klidu vzít a odnést Khadgarovi. Tyrande mě sice ještě prosila, abych jí pomohl zachránit Malfuriona, ale já už jsem nemohl. Po tak silném a smutném zážitku jsem si musel odpočinout. Vydal jsem se zpět do Dalaranu, předal Slzy Elune a odletěl do hor Highmountain. Snad tam bude větší klid.
Do těch hor jsem odletěl proto, že mi do levelu 110 chyběly ještě necelé dva levely a nechtěl jsem to honit opakovaným chozením dungeonů, jako kdysi v Deadmines. A taky jsem chtěl ještě na Broken Isles zažít i něco veselejšího. Taurenní problémy byly ve srovnání se smrtí Ysery v podstatě banality. Dokonce se jeden tauren podřekl, že tu před pár dny byl taky nějaký pandaren (že by Craftek?). Podařilo se mu prý sjednotit taurenské vesnice proti drogbarům, ale o dění uvnitř Thunder Totem se moc nezajímal. Novopečená náčelnice Mayla měla být zasvěcena do nejtajněších věcí highmountainských taurenů. Její otec Ulan před nedávnem zahynul při souboji o Khazgorothovo kladivo, které bylo díky tomu taurenům ukradeno. Maylu měl zasvětit sám šaman Spiritwalker Ebonhorn a já mohl být u toho. Šli jsme do nitra jeskyně nazývané Vault of Neltharion. Zde se nám, pomocí různých vizí, přehrály některé důležité úryvky z místní historie. Že zde žil černý drak Neltharion, později zvaný Deathwing by asi nebylo takové tajemství, když se celá tato jeskyně jmenuje po něm. Že byla všechna vajíčka černých draků zničena je už zajímavější informace. Ovšem asi nejzásadnější odhalení přišlo nakonec. Spiritwalker Ebonhorn se náhle proměnil v černého draka, který se představil jako Ebyssian. Vajíčka černých draků byla sice zničena, ovšem až na jedno, ze kterého se zrovna vylíhl malý dráček. Tehdejší náčelník neměl to srdce, malé dračí miminko zabít, a tak jej vzal domů a dal mu jméno Ebyssian. Později, když byl Ebyssian dospělý, zůstal s taureny jako jeden z nich, protože na sebe vzal celoživotní masku taurena jménem Spiritwalker Ebonhorn.
Touto zajímavou příhodou také skončila moje pouť po Broken Isles neboť jsem dosáhl levelu 110. Z posledních událostí jsem si odnesl několik poznání. Zaprvé nám nějak ubývají dračí aspekty. Jestli to takto půjde dál, budeme žít za nedlouho ve světě bez draků. Ovšem vzhledem k tomu, že se mohou draci proměňovat v kohokoliv, není přesně zjistitelné, kolik dalších draků je mezi námi, aniž to tušíme. Za druhé k těm stromům světa. Jak už jsem zmínil, ve Smaragdovém snu se na počátku nacházel G'hanir. Pak ho někdo spálil. Pak se našel někdo, kdo zasadil nový strom světa. Pak ho zase někdo spálil. Historie se tedy dá dělit na období, kdy nějaký strom světa existuje a na období, kdy ho někdo spálí a čeká se, až ho někdo jiný zase zasadí a nebo vytvoří. A za třetí nakonec. Plamená Legie sice byla poražena, ale nebyla odstraněna příčina toho, proč tu byla. Asi málokdo teď věří tomu, že titán Sargeras vlastně stále dělal svou práci. Ale je to tak. I přes vůli ostatních titánů z Pantheonu se snažil všemi možnými prostředky vymýtit staré bohy a zabránit tomu, aby zkorumpovali spíciho titána v Azerothu. Pravda je, že toho chtěl docílit úplným zničením Azerothu. Což by znamenalo, že bychom tu už vlastně nebyli. A nebo byli, ale v nějaké jiné dimenzi nebo v nějaké jiné formě. Kdo ví.
