Krkounův deník - druhá generace

Kapitola 1 - Konečně napsali!

   Pandarenští bratři Wárek a Craftek odcestovali na ostrov The Wandering Isle, aby zde, pod odborným vedením, složili zkoušku z dospělosti. Po několika dnech napsali rodičům tyto dopisy:

Wárek napsal:
   Ahoj mami,
   přijeli jsme v pořádku. V naší skupině je nás celkem pět a já jsem nejlepší. Ještě pak Jojo Ironbrow a Aysa Cloudsinger jsou dobří. Craftek s tím Ji Firepaw jsou asi nejslabší. Vždycky zůstanou někde vzadu. Hned první den jsme dostali opravdickou zbraň. Vybral jsem si samozřejmě obouruční meč. Všechny trenéry jsem porazil. Padli na jednu, maximálně na dvě, rány. A taky ty otravné opice Hozen padaly zralé hrušky. Jako první jsem pak vyběhl schody do Chrámu pěti svítání a Master Shang Xi mě pochválil. A prozradil mi, že to jak se vždycky rozběhnu a vrazím do protivníka, se jmenuje Charge, a je to základní válečnická schopnost.

   Další den jsme dělali nějaké nedůležité věci s rovnováhou a pak museli zdejším pomáhat hlídat pole proti žravým králíkům. To mě moc nebavilo. Práce na farmě jsem si užil doma dost. Za zmínku snad stojí jen to, že se Craftek ztratil a museli ho hledat :-).

   Třetí den jsme se konečně vrátili k bojovému výcviku. Já i Jojo Ironbrow jsme excelovali při dobývání další vesnice a pak jsme se všichni shromáždili a letěli balonem na obhlídku ostrova. Najednou se z vody vynořila obrovská hlava a my jsme zjistili, že celý ostrov vybudovali na želvím krunýři. Takže kdybych zapíchl meč dostatečně hluboko, začne téct krev! A prý má zaraženou třísku. Ale nebyla to žádná tříska. Byla to jedna z létajících lodí, které používá Aliance.

   Podle toho, jak byla loď do želvy zapíchnutá jsme usoudili, že musela naletět plnou rychlostí. To je tedy dost záhada, protože Aysa říkala, že Aliance by tohle nikdy neudělala. Loď musel někdo unést a naschvál vrazit do želvy.

Craftek
   Ahoj tati,
   cesta dopadla dobře. Jsme ve skupině s dalšími třemi kamarády. Nejvíc si rozumím s Ji Firepaw. Myslel jsem si, že se budeme učit nejprve teorii, ale přešli jsme hned k praxi. Vybrali jsme si každý zbraň (já kladivo a štít) a pak jsme měli trénovat a porazit všechny trenéry. Přitom nám Master Shang Xi vždy povídal kus historie. Moc hezky se to poslouchalo.

   Jen Wárek nikdy neposlouchal a letěl hned dopředu, aby byl zase první u dalšího trenéra. Takhle z té školy nic mít nebude. Ani nevím, jestli přivedl do Chrámu pěti svítání toho ducha ohně. To, že moc nedával pozor, se ukázalo hned druhý den. Měli jsme porazit několik trenérů na kůlech nad vodou a to Wárkovi vůbec nešlo, protože nepochopil, co vlastně má dělat. Na rozdíl od Wárka jsem zvládl jako jediný i chůzi po vodě. Trochu jsem se při tom zdržel a pak jsem musel dobíhat pěšky, zatímco ostatní se vezli na vozíku. Ale získal jsem nakonec oba duchy vody i země.

   Třetí den jsme měli porazit opravdového létajícího draka a získat ducha vzduchu. To mi šlo, protože umím už od dětství vyvolat Lighting Bolt. Tak jsem mohl létajícího draka zasáhnout na dálku, na rozdíl od Wárka. Pak jsme nasedli do opravdického vzdušného balonu a vydali se na obhlídku kolem ostrova. Tati, nebudeš tomu asi věřit, ale to není jen tak obyčejný ostrov. Je to obrovská plovoucí želva, na jejímž krunýři se nachází celá krajina a všechny stavby. Přiletěli jsme až k její hlavě a Mater Shang Xi si s ní dokonce povídal.

   Řekla nám, že strádá, protože má v levém boku zabodnutou třísku. Tak jsme se vydali balonem podívat na její problém. A skutečně. Na levém boku byla havarovaná jakási létající loď. Rychle jsme se s balonem vrátili do Chrámu pěti svítání, předali posledního ducha vzduchu a Master Shang Xi začal organizovat záchrannou výpravu do jižní části ostrova. Ale o tom ti napíšu později. Nejprve si musíme odpočinout a důkladně se na tu výpravu připravit.

Kapitola 3 - První rande s Vanessou

Pandarenští bratři Wárek a Craftek se v závěru dobrodružství na ostrově Wandering Isle rozdělili. Craftek vstoupil do Hordy a Wárek do Aliance. Co zažili dál? Zde je pokračování z pohledu Wárka

Wárek

   Ano, přidal jsem se k Alianci a jsem na to hrdý. Chci se stát paladinem. A ti jsou, jak říkal táta. pouze u Aliance. A navíc, Aliance vede spravedlivější válku, resp. brání se vpádu orků, kteří přišli přes Temný portál. Nechápu, jak je možné, že Master Shang Xi osvobodil horďácké vězně. Když jsme porazili ty sauroky, tak se mělo vše vrátit do původního stavu. Tedy mělo se odletět do Stormwindu a předat králi horďácké vězně. Kam se poděla naše pověstná pandarenská neutralita? Snažil jsem se, významným pohledem na příslušníky Alinace, dát Craftkovi jasný signál, ke komu bychom se měli přidat. On to vůbec nevnímal. Je mi líto, že to nepochopil. Možná už ho nikdy neuvidím. Ale jsem si jistý, že jsem se rozhodl správně.

   Po našem přistání před branami Stormwindu, jsme se rychle vydali navštívit krále. Ale co se to tu stalo? Místo krále Variana, nás uvítal jeho syn Anduin Wrinn, jako král Strormwindu. Řekl nám, že si moc váží naší oddanosti k Alianci a vlastně ani toho moc neřekl. Chvíli jsem se pak toulal po městě. Dozvěděl jsem se, že jako pandaren nemůžu být paladinem, což nechápu, ale budiž. Jako warrior jsem už hodně pokročil v tréninku, tak budu takto pokračovat i dál. Na nástěnce jsem si našel zajímavý úkol ve Westfall, což je prý úrodná země, na jihozápad od Stormwindu, kde jsou nějaké nepokoje mezi rolníky a tamními zbojníky.

   Vyrazil jsem tedy přes Elwin Forest směrem na Westfall. Ještě než jsem překročil hraniční řeku, našel jsem v křoví poblíž řeky gnolla Hoggera. Vypořádal jsem se s ním krátce a jednoduše. Tátovy poučky, že na takové úkoly bych měl chodit v partě, se ukázaly jako liché. Zvládl jsem to úplně sám a s přehledem. Posílen tímto úspěchem, jsem se vrhnul rovnou do řešení konfliktu ve Westfallu.

   Tento konflikt začal při obnově Stormwindu, po druhé válce. Tenkrát povolali nejlepší stavitele a inženýry z celého Azerothu.  Ti za svou práci očekávali spravedlivou a mimořádnou odměnu. Nic však nedostali s vysvětlením, že jim musí stačit hezký pocit, že udělali něco přínosného pro království. Prý to tenkrát "zařídila" intrikánka Katrana Prestor, alias Onyxia, dcera Deathwinga. Toto rozhodnutí způsobilo velké uliční nepokoje. Jeden z rebelů dokonce hodil kámen na královnu Tiffin Wrynn, Anduinovu matku, která na následky zranění zemřela. Část rebelů pak pochytali a zavřeli do vězení. Zbylí uprchlí rebelové následně založili bratstvo Defias Brotherhood, do jehož čela se postavil Edwin VanCleef.

   Usídlili se ve Westfallu v bývalých zlatých dolech Deadmines, odkud pořádali loupeživé výpravy na karavany se zbožím a jídlem. Také zde sestrojili bojové sklízecí golemy, kterými terorizovali všechny farmáře ve Westfallu. Před pár lety, se našla skupina odvážlivců, kteří se vypravili do Deadmines a přinesli hlavu Edwina VanCleefa. Byl by to asi konec tohoto příběhu, nebýt jedné malé holčičky, jménem Vanessa VanCleef, která se rozhodla pomstít smrt svého otce a znovu zformovala Defias Brotherhood.

   Ve vesnici Moonbrook zrovna hledali dobrovolníka do party, která měla v Deadmines najít Vanessu a postavit jí před soud. Představoval jsem si, že by mohla být asi tak v mém věku. Slovo dalo slovo a hned jsme šli na věc. Bratrstvo mělo své sídlo dobře zabezpečené, ale strážci nestačili na naši sílu. Bez vážnějších problémů jsme se dostali až do nitra Deadmines, kde měli ukrytou bojovou loď. I když byl náš útok rychlý a překvapivý, nepodařilo se nám bohužel Vanessu chytit, resp. vůbec se neobjevila. Vlastně ani nevím, jestli bych pro ní bojoval. Tak to možná dopadlo jak nejlépe mohlo. Způsobili jsme bratrstvu nemalé škody a vyšli ven jako vítězové.

Kapitola 5 - Vrah licha je zlatník

Bratři z Pandárie se na ostrově Wandering Isle rozdělili. Šaman Craftek odcestoval do Orgrimmaru a warrior Wárek vstoupil do služeb Aliance a hned se snažil vyřešit konflikty mezi rolníky a loupeživým bratrstvem ve Westfallu. Zde je tedy pokračování jeho cesty.

Wárek

Po úspěšném dokončení dungeonu Deadmines, mě už akce proti Defias Brotherhood přestaly bavit. Vrátím se sem později, a to především kvůli té Vanesse. Chtěl bych to být já, kdo jí dostane před soud. Přemýšlel jsem, do které země se vydat. Podle nových pravidel bych mohl vlastně kamkoliv, tak jsem zkusil projít Duskwoodem na jih do Stranglethorn Vale. Zde jsem však narazil na hodně tuhé nepřátele o zhruba 3 levely výš. Ne, že bych to nezvládl, ale nechtěl jsem se příliš trápit, tak jsem se vrátil do Duskwoodu.

Duskwood je zvláštní temná země na jih od Ellwin Forestu. V minulosti však byla poněkud jiná, přívětivější. Dokonce i města se jmenovala jinak. Darkshire bylo původně krásné město Grand Hamlet a Raven Hill se jmenoval Sunnyglade. Říká se, že za zkázou těchto měst stojí šílený Medivh. Ač navenek zastával funkci strážce Tirisfalu, jeho duše, ovlivněná Sargerasovým kouzlem, ho naopak nabádala k vyhlazení lidské rasy. Jednou pozval do Karazhanu všechny šlechtice z Duskwoodu na velkolepou párty, a následně z nich udělal nemrtvé, včetně jejich rodinných příslušníků, služebnictva i domácích zvířat, kteří zůstali doma. A zašel ještě mnohem dál. Ve svých snech uzavřel dohodu s Draenorským šamanem Ner'zhulem, že vytvoří mezi Draenorem a Azerothem portál, který umožní průchod vyhladovělým orkům na úrodný Azeroth, a ti na oplátku provedou genocidu lidské rasy. Jak pošetilé jsou v tomto kontextu bojůvky mezi farmáři a Defias Brotherhood ve Westfallu.

Hráčský příběh Duskwoodu začíná zpravidla u velitelky domobrany jménem Althea Ebonlocke, která je také dcerou Darkshirského starosty. Chce vyřešit spousty různých malých i větších úkolů, které souvisí především s tím, že se z Darkshire stáhli Stormwindské stráže a bezpečnost v Duskwoodu je teď pouze na ní. Mimo jiné mě poslala také za poustevníkem Abercrombie, z čehož se vyklubala celkem dlouhá questová série, která skončila epickým soubojem s abomination Stitches, zatímco okolní Darkshire bylo v plamenech.

Vedle nemrtvých se v této zemi také vyskytuje mnoho nakažených worgenů. V další questové linii jsem pátral po původci této nákazy a když se mi ho podařilo dostat do klatby, prozradil, že se jmenuje Sven Yorgen, a že za jeho nákazu může lich Morbent Fel, který se usídlil v katakombách Forlorn Rowe, severně od Raven Hillu. Katakomby byly celkem rozlehlé, a nemrtvých příšer bylo po cestě požehnaně. Ovšem na konci tohoto minidungeonu se skutečně nacházel opravdový lich a setkání se mnou si bude pamatovat nadosmrti (pokud se toto úsloví dá použít na nemrtvého).

Během svého putování po Duskwoodu jsem také zabrousil na Twilight Grove. Čekal jsem tam nějaké nebezpečí, ale nikdo tam nebyl. Draci asi odletěli a portál prý teď slouží druidům. Pak jsem se rozhodl pro malý odpočinek a vrátil jsem se do Stormwindu. Dosáhl jsem totiž levelu 30 a měl bych si trochu upravit talenty a zjistit, co umí nová kouzla, Také jsem se konečně rozhodl, že se stanu zlatníkem a navštívil jsem příslušného trenéra.

Kapitola 7 - Co se skrývá v džungli?

Další pokračování příběhů Wárka a Craftka z Pandárie. Wárek, který se rozhodl bojovat na straně Aliance, prošel již Westfall a Duskwood. Nyní se rozhodl, že bude pokračovat dále na jih.

Wárek
Ze Stormwindu jsem vyrazil na jih do nebezpečné Stranglethornské džungle. Doletěl jsem do Rebel kempu, kde jsem měl už označeného lítáka. Odtud mě poslali do Nesingwary's Expedition, kde jsem se chtěl setkat se slavným Hemetem Nesingwary. No moc dobře jsem se u něj nezapsal. Stala se mi totiž taková hloupá příhoda. Na odbočce z hlavní cesty mě začali pronásledovat dva tygři. Nechtěl jsem se s nimi zdržovat a tak jsem je “dotáhl” až do kempu s tím, že je stráž pohodlně zabije a já se budu moci věnovat questům. Bohužel obyvatele kempu nijak nevyvedla z míry přítomnost tygrů a chovali se jakoby nic. Prostě byli neutrální. Musel jsem si s tygry poradit sám. Použil jsem rychle všechno možné a také schopnost Sweeping Strike, což bohužel zasáhlo také strážného, o kterém jsem se domníval, že mi pomůže. V tu chvíli se na mě vrhl i on a byl jsem mrtvý ve vteřině. Vítejte ve Straglethorn Vale!

Vlastně jsem ještě vůbec nepopisoval, jaké schopnosti už umím. Jako první použiju Charge nebo Heroic Leap, abych se dostal rychle do blízkosti nepřítele. Pokud je jich v místě mnoho, můžu také zkusit použít Taunt nebo Heroic Throw a vytáhnout si jednotlivce mimo skupinu. Ale musím dávat pozor, aby to zrovna nebyl mág nebo střelec, protože ten nepřiběhne. Potom mu dám Mortal Strike, Overpower, Slam, Sweeping Strike nebo znovu Mortal Strike, podle situace a nakonec Execute. Na dalšího potom použiju nejprve Victory Rush, který mě trochu vyléčí a pak zase Mortal Strike a tak dál. Ještě neumím moc prchat, když je jich na mě moc. To se má dát Hamstring na zpomalení a pak třeba Heroic Leap. Ale když dávám trochu pozor, tak jsem téměř neporazitelný.

Nejdříve to vypadalo, že mě v tomto pralese čekají jen questy se zvířaty, ale pak se ukázalo, že jsou tu mnohem složitější nepřátelé. Zabil jsem všechny potřebné tygry, raptory i pumy, včetně jejich vůdců. King Bangalash se svým doprovodem zemřel mojí rukou dokonce třikrát. Jednou mě překvapil, když jsem lovil skryté pumy, podruhé, když jsem už měl quest na jeho zabití. Nemohl jsem odolat a chvilku se zdržel a kochal se jeho mrtvolou. No a najednou se tam objevil znovu a to ještě ta jeho předchozí mrtvola nezmizela. Tak jsem ho musel zabít potřetí.

Těmi složitějšími nepřáteli myslím samozřejmě trolly a celou jejich civilizaci. Kdysi zde, ve Stranglethornu, bývala mocná říše kmenu Gurubashi, ale ještě dříve (a tím myslím hodně dávno), vládla trollská civilizace celému Azerothu. A jak už to bývá, rozpadla se především díky vnitřním rozporům mezi trollskými kastami. Nižší kasty se cítily ponižovány a zneužívány kastou Zandalari. Nakonec se rozhodly odejít. Vznikly tak nové říše “nižších” trollů Gurubashi, Amani, Drakkari a také tzv. temní trollové, ze kterých se později vyvinuli elfové, díky využívání magie ze Studny věčnosti. Kromě bojů mezi jednotlivými říšemi, bojovali také s hmyzími protivníky, které se jim nakonec podařilo ne porazit, ale alespoň rozdělit do tří menších říší. Ahn'qiraj, Azjol-Nerub a Manti'vess, známé spíše jako Klaxxi. Aby toho nebylo málo, tak se rozhádali i příslušníci jednotlivých říší. Z Gurubashi odešli například příslušníci kmene Darkspear, kteří se později přidali k Hordě.

Ve Stranglethornu se nachází hlavní město říše Gurubashi, proslulý Zul'Gurub. Ve snaze získat vítězství se někteří příslušníci této říše přiklonili k magii Voodoo a začali vyvolávat Boha krve jménem Hakkar the Soulflayer. Ovšem nebylo to zadarmo. Za pár kapek této mocné krve mu museli trollové demonstrativně obětovat několik svých druhů. Nakonec se ostatní vzbouřili a Boha krve porazili a jeho věrné následovníky pak vyhnali do bažin Swamp of Sorrows, kde oni ve své oddanosti postavili tomuto bohu nový chrám jménem Temple of Atal'Hakkar. Údajně se jim podařilo pár kapek Hakkarovy krve vložit do zelených draků, kteří dovedou, ve svém těle její množství zmnohonásobit. Ale to už je zase jiná kapitola.

Dnes sice funguje Zul'Gurub jako retro-instance pro pět dobrodruhů, ale dá tam dostat i při plnění sólo questů. Jako malý raptor jsem musel nepozorovaně probíhat kolem trollích hlídek a plnit různé úkoly a nakonec uniknout ze Zul'Gurubu. Celkově můžu návštěvu Stranglethorn Vale jen doporučit. Získal jsem plánovaných deset levelů, celkově tedy už čtyřicet, a užil jsem si to. A po návratu do Stormwindu jsem si konečně zakoupil licenci na rychlejšího mounta.

Kapitola 9 - Bitva v Hořící stepi

Pokračování příběhů pandarenů Wárka a Craftka, tentokrát z pohledu prvního z nich, který se stal warriorem a přidal se k Alianci. Nyní má level 40 a prošel v minulých dílech již několik zemí na jih od Stormwindu.

Wárek

Ze Stormwindu jsem se vydal tentokrát na západ, do Redridge Mountains. Odkazovalo mě tam několik questů, které jsem měl zadané od návštěvy Westfallu a Duskwoodu. To je také výhoda nového způsobu levelování. Level questů roste plynule s levelem postavy, takže i z questů zadaných na nízkém levelu lze později získat odměnu, odpovídající současnému levelu postavy.

V Redridge Mountains jsem se soustředil na jednu questovou linku, kde jsem řešil problémy s místními gnolly a přitom pokukoval po severní cestě do Burning Steppes. Místní mě od výletu do této země varovali, ale já jsem prostě chtěl zažít něco víc vzrušujícího. Po dokončení "gnolích" questů, jsem se tedy vydal na sever, jen tak na blind, minul několik skupinek ohnivých elementálů a byl jsem v “hořících stepích”- Burning Steppes. Podle mapy jsem se orientoval do Aliančního kempu Morgan's Vigil na jihovýchodě, kde jsem čekal hromadu questů, ale bylo zde pusto prázdno.

Trochu zklamaně jsem uvažoval o návratu do Redridge Mountains, ale nakonec jsem v centru země objevil ještě další kemp Chiselgrip, kde konečně začal docela zajímavý příběh, s epickým závěrem. Většinu questů jsem totiž absolvoval v přestrojení, které jsem si sám vyrobil v jednom netradičním questu. Přestrojení mi umožňovalo volný přístup mezi, normálně nepřátelské, orky a ogry z klanu Blackrock, včetně toho, že jsem mohl od nich dostávat questy. A hned první quest stál za to. Musel jsem jim vypulírovat několik párů jejich smrdutých bot. Měl jsem jim taky různě škodit a způsobovat menší či větší trable. Například jsem vychovával místní vojáky k obezřetnosti tím, že jsem se k nim zezadu přiblížil a praštil je kyjem přes hlavu. Pokud jsem to udělal zezadu, tak ani nezareagovali. Ovšem pokud se v tu chvíli otočili a odmaskovali mě, vrhli se na mě všichni okolo.

Nicméně to byly jen takové postranní úkoly. V podstatě šlo o to, překazit orkům jejich plán na dobytí Redridge Mountains. Do čela své armády chtěli postavit obrovského Pitlorda, kterého již uměli vyvolat, ale ještě neuměli ovládat. Tedy právě objevili způsob, jak by mohli takové monstrum zkrotit. Použijí Orb of Domination. Tento mocný artefakt se nachází v Blackwing Lair a zkušení hráči si jistě vzpomenou, co se s ním v úvodní části tohoto raidu natrápili. Zde jeden hráč ovládal pomocí Orb of Domination draka, který ničil vajíčka a ostatní hráči koordinovaně likvidovali objevující se nepřátele.

Plán na použití tohoto artefaktu se, díky mě, podařilo zhatit. Generálům jsem doručil, opět v přestrojení, falešný Orb of Domination - jakousi skleněnou kouli, kterou jsem urval z nedalekého oltáře nějakých trapných kultistů. Nebyli moc rádi, že jim ničím oltář, ale jejich protesty ukončil můj obouruční meč. V již zmíněném epickém závěru se vyvolaný a neovladatelný Pitlord pustil do okolo stojících orků a ogrů. Tohoto zmatku využila Aliance k drtivému protiútoku, kterého se zúčastnili i přítomní draci. A nad tím vším jsem kroužil já, na největším drakovi a kosil nepřátele jeho ohněm po desítkách, až do úplného vítězství.

Sice to ze začátku vypadalo jako docela nudná fraška, ale nakonec se v “hořících stepích” zrodila zatím snad nejzajímavější epizoda, z mého dosavadního putování. Bohužel to nestačilo na dosažení plánovaného levelu 50, tak jsem se ještě přihlásil do několika dungeonů, ale o tom budu psát zase příště. Ještě bych rád zmínil, že sice sbírám každou rudu, kterou uvidím, ale ve zlatničení jsem zatím moc nepokročil. Uvidím, jak to bude dál.

Kapitola 11 - Bažiny plné trápení

   Bratři Wárek a Craftek opustili rodnou Pandárii a vrhli se do dobrodružného putování po Azerothu. Ale putují každý sám. Wárek ve službách Aliance a Craftek u Hordy. Wárek již prozkoumal skoro celé okolí Stormwindu a naposledy zabránil válce v Burning Steppes. Nyní se chystá navštívit další neprobádané země na jihovýchodě kontinentu.

Wárek
   Z Burning Steppes jsem měl v úmyslu odcestovat na mountovi novou horskou cestou na jih, do Swamp of Sorrows. Ale nakonec jsem tu cestu absolvoval raketou. Ještě v Burning Steppes jsem totiž narazil na Sharon Boomgetter, krásnou, modrovlasou, goblinku (tedy pokud připustím, že něco jako goblin může být krásné). Povídá: “Nechceš svézt cukrouši?” Samozřejmě jsem souhlasil i když nejsem žádný "cukrkouš", když porážím celé klany orků i trollů. Představil jsem si, jak s ní sedím na raketě a ty její modré vlasy se třepotají ve větru. Bohužel to bylo trochu jinak. Najednou se tu objevil takový starý goblin, nastartoval raketu a já už nemohl couvnout. Tak jsem jí jen zamával a brzy jsme zmizeli v horách.

   Bažiny Swamp of Sorrows, dříve známé pod jménem Black Morass, prošly za dobu své existence velkými změnami. Jižní část byla, po druhé válce, proměněna na Blasted Lands. V severní části postavili stoupenci boha Hakkara nový chrám Atal'Hakkar. Zde vyzývali svého boha a málem se jim ho podařilo vyvolat. Když se však o jejich plánech dozvěděla Ysera, potopila celý chrám pod hladinu. Od té doby se mu začalo říkal Sunken Temple. Poslední velká změna nastala v době Cataclysmu, kdy se protrhla přírodní hráz mezi mořem a bažinami a rozbouřené moře vniklo do vnitrozemí. Jezero okolo Sunken Templu se nově stalo mořským zálivem, který hned využila Aliance k vybudování přístavu.

   Questy zde jsou relativně lehké a hezky na sebe navazují. Jedna questová linka vede dokonce do nitra Sunken Templu, ale jen do místností před instancí. Questy se tu zadávají automaticky, takže se není třeba vracet k původnímu zadavateli a jde to docela rychle. Pro splnění závěrečného questu této lokace jsem musel nasbírat několik druhů různých přísad, protože Anchorite Avuun chtěl připravit lék pro Magtoora. Tito Draenei si zde, jako jedni z mála, udrželi svou důstojnost a kulturu, narozdíl od jejich bratrů, kteří zešíleli a zdivočeli. Magtoor se bohužel také nakazil tou jejich šíleností a tak ho bylo třeba vyléčit. Nakonec se to po menším souboji povedlo a přišel dokonce pogratulovat i sám Prophet Velen.

   Další zemí, která na Swamp of Sorrows navazuje, jsou Blasted Lands. Od bažin se kompletně liší, ovšem dříve to byly také bažiny. K proměně v pustinu došlo v závěru druhé války, kdy se Khadgarovi a dalším mágům podařilo kouzlem zničit Temný portál. Druhotným efektem byl obrovský výbuch energie, který v okolí portálu zničil veškerý život. Aliance zde vybudovala velkou pevnost Nethergarde Keep, v podstatě na dohled od Temného portálu. Zjistil jsem, že portál je aktivní, takže je jasné, kam budou směřovat mé budoucí kroky. Podívám se na Draenor.

   Ale pro tentokrát musím ještě dořešit zdejší problémy. Zjistilo se, že demon Razelikh chystá další útok na Azeroth. Mág Kasim Sharim, který se ukrývá v jeskyni Serpent's Coil, umí tohoto démona vyvolat, ale neumí ho porazit. Jediný, kdo věděl, jak ho porazit, byl lovec démonů Loramus Thalipedes. Ten však byl zabit a jeho tělo roztrháno na tři kusy. Já jsem však všechny tři části jeho těla našel (v těch ogřích jeskyních - asi se právě chystali ho uvařit k obědu), dovlekl je nejprve na Altar of Storms, kde došlo pomocí záhadného rituálu ke spojení jednotlivých částí jeho těla a následně zpět do Serpent's Coil, kde ho Kasim Sharim oživil. Pak už jsme se mohli společně vypravit na horu Rise of The Defiler, vyvolat démona a v lítém boji ho porazit a poslat jeho duši do “věčného vězení”. Šlo to celkem dobře, tedy napodruhé se nám to už povedlo a mohl jsem se stát hrdinou i pro tuto zemi.

  Už dříve jsem naznačil, že část svého času věnuji také instancím neboli dungeonům. Nechávám se pomocí LFG najímat do různých akcí po celých Eastern Kingdoms. Pravdou je, že na některých místech jsem byl už několikrát. Například v Deadmines jsem byl asi už 10x (a nikdy jsem tu Vanessu nazastihl). V krásném tajemném hradu uprostřed Silverpine Forest - Shadowfang Keep jsem byl také několikrát. A v mnohých dalších také. Beru na sebe zatím jen roli DPS. V některých instancích už bych mohl klidně dělat i tanka, ale zatím jsem to nezkusil. Díky instancím jsem dosáhl levelu 60 poměrně rychle a mohl si po návratu do Stormwindu zakoupit licenci na létajícího mounta. Určitě jí využiju, až projdu tím Temným portálem. Ale o tom zase příště.

Kapitola 13 - Výsadkářem na jiné planetě

Wárek

   Směr mé nové výpravy byl jasný už od minulého pokračování. Projdu Temným portálem do bájného Outlandu. Takže lítákem do Nethergarde Keep a potom na vlastním mountovi až k portálu. Říkalo se, že skrz portál je vidět ta nová země, ale já tam nevidím nic. Jen to zelenkavé mihotání. Překvapilo mě, jak je portál obrovský. No jo, byl stavěný nejen pro orky nebo lidi, ale i pro větší tvory, jako třeba byl ten pitlord, kterého jsem porazil v Burning Steppes. Poslední pohled na Blasted Lands a vrhl jsem se do portálu.

   Na druhé straně Temného portálu se sice objevila podobná rudá a vyprahlá země, jako Blasted Lands, ale vše ostatní už bylo kompletně odlišné. Žádné hraniční hory, ale jakoby to byl vyrvaný kus země, putující vesmírem. A tento dojem ještě umocňovalo nebe. Tedy vlastně žádné nebe. Jen černá obloha, tu a tam prosvícená nějakými paprsky, se spoustou pohybujících se těles, kamenů, kusů a kousků země. Dýchat můžu, sláva. A jsou tady i místní obyvatelé, kteří sem přišli portálem, jako já. A hned mě posílají do centra Hellfire Peninsuly, do pevnosti Honor Hold.

   Po příletu na Honor Hold jsem začal postupně plnit všechny úkoly a taky jsem se hned přihlásil do party na průzkum Hellfire Citadely. Ještě, že už nemusím chodit pěšky. Vezmu quest, nahodím mounta, letím na místo určení, zruším mounta, dopadnu na zem a pobiju vše okolo. Stal se ze mě výsadkář. Ale občas už mi to taky nevyšlo a musel jsem pak doběhnout pěšky ze hřbitova. Nechtěl by mě někdo healovat? Proč to healování neučí žádný warriorský trenér? Poněkud odlišná situace nastává v když jsem v nějakém dungeonu. Tam je vždy healer k dispozici a funguje to. Jako třeba v Hellfire Ramparts, které jsme proběhli, jako po másle. Ovšem pokud je healer nějaký magor, dopadne to jak v Blood Furnance. Pořád křičel: Mám zase Slow Cast, a my padli na prvním bossovi asi už počtvrté. Sprosťák jeden, pak nechal padnout jen mě, a ve čtyřech toho bosse dostali.

   V jednom z pokojů Honor-Holdské hospody ležel v posteli nemocný plukovník Jules. Tedy nebyl nemocný, ale prokletý. A to prokletí mu způsobili orkové z Gor'gaz Outpost. Neměl šanci na vyléčení, pokud se nenajde někdo, kdo by se těm fanatikům, které postihl duch felu, postavil. No samozřejmě, že jsem to byl já, kdo se musel do té pevnosti vypravit. Dostal jsem k tomu ještě totem Anchorite Relic, který z těch orků vyžene ten jejich Fel Spirit, v okamžiku, když budou umírat. Prakticky jsem tedy musel vždy porazit toho orka a pak ještě toho ducha a ten totem musel být aktivní. Když bylo hotovo, musel jsem ještě najít modlitební náhrdelník, který pomůže tomu exorcistovi uzdravit plukovníka Julese. Náhrdelník však byl definitivně ztracený. Poslední naděje byla, že ho někde zahrabal pes Fei Fei. Ten by se dal přemluvit k hledání, ale jedině za kostičku, kterou by mi prodala jeho majitelka. Ovšem ne za peníze, ale za nitě. Takže jsem nejprve obešel celý Honor Hold, než jsem našel prodejce nití, pak znovu celý Honor Hold se sklerotickým psem, který si vzpomněl, kde to zahrabal asi napočtvrté. Pak jsem konečně přinesl náhrdelník a mohl začít rituál, který vedl doktor-exorcista a já byl jeho asistent. Bylo to docela složité, protože jsem musel všechny uvolněné duchy ihned zabít a přitom náhrdelníkem léčit doktora. Žádný léčitel nejsem, takže se mi to povedlo až na třetí pokus.

   Když jsem se vydal ještě více na západ, zjistil jsem, že celý Outland není pouze taková pustina, jako Hellfire Peninsula. Na západě je hodně zvláštní země, která byla snad dříve dnem nějakého moře. Zangarmarsh je úplným opakem Hellfire Peninsuly. Všude spousta vody a otravných vodních živočichů a hlavně ty obrovské houby. Na jedné z nich je dokonce Draeneiská základna s výtahem. Začal jsem úkoly dělat zase svou výsadkářskou taktikou, ale ouha. Zdejší nagy mě skoro vždy dostaly. Ačkoliv se to shora nezdálo, byly různě poskovávané, takže když jsem dopadl u zdánlivě osamocené, najednou se jich kolem mě vyrojilo tak šest. A taky tato výsadkářská taktika nejde používat u questů, které se dělají pod hladinou vody. I přesto je Zamgarmash o dost přívětivější, než Hellfire Peninsula. A hlavně tu nechodí ten hrozný Fel Reaver, před kterým se musí neustále utíkat. V Zangarmarshi jsem dokončil půlku své Outlandské mise. Po dosažení levelu 70, jsem zůstal v Telredoru, ve zdejší hospodě. Tedy ještě jsem se před tím vrátil na Honor Hold, protože jsem si všiml, že mi nepřibývají body, za kopání rud. Zapomněl jsem se to naučit u trenéra, takže mám v Outlandském miningu asi tak úroveň 4. Nějak ty profese flákám.

Kapitola 15 - Tajemství základny Area 52

Wárek

   Při odpočinku v hospodě v Telredoru s výhledem na celý Zangarmarsh, jsem přemýšlel nad pohnutou historií této planety. V dávných dobách Draenor ovládal rostlinný organismus Evergrowth. A nejenom ovládal, ale doslova vyčerpával všechny zdroje planety. Kdyby titán Aggramar nezasáhl, pravděpodobně by Evergrowth začal z nedostatku požírat sebe navzájem a nakonec by zde zahynulo vše živé a Draenor by se stal jen pustým kamenem. Titán však nemohl zasáhnout svou obrovskou silou. Tak stvořil horu, z ní sopku a z té potom služebníka jménem Grond. Dále je třeba říci, že Evergrowth nebylo jen tak obyčejné rostlinstvo. Byl to inteligentní organismus, který byl řízen třemi sporemoundy jménem Zang, Naanu a Botaan. Stačilo tedy porazit je a zbytek rostlinstva už si pak najde cestu k rovnováze sám.

   Grond se vydal na pochod a nejprve narazil na sporemounda Zanga. Vytrhl ho i s kořeny a praštil s ním takovou silou, že jeho tělo vytvořilo proláklinu, později nazvanou Zangarské moře a ještě později Zangarmarsh. Druhý sporemound Naanu také padl, a z jeho mrtvého těla vznikla Tanaanská džungle, která se později stala Hellfire Peninsulou. Bohužel na třetího sporemounda Botaana již neměl Grond dostatek sil. Botaan ho svými šlahouny úplně omotal a roztrhal na mnoho malých balvanů. Grond sice padl zhruba v místech, kde se nachází Trůn elementů v Nagrandu, ale z jeho těla vyvstalo mnoho kamenných bojovníků a elementálů. Ti pokračovali v boji s Botaanem a nakonec se jim ho podařilo porazit tím, že způsobili obrovský autodestrukční výbuch. To se stalo na ostrově Farahlon. Lesy, které zde vznikly z Botaanova těla, se staly prvním domovem Draenei. Odtud se jim také nakonec podařilo prchnout na Azeroth a sem směřovala největší invaze Plamenné legie a také zde bylo vytvořeno nejvíce portálů, které nakonec Draenor roztrhaly na Outland. A Farahlon se změnil na Netherstorm.

   Ze Zangarmarshe jsem pokračoval do Nagrandu. Zde jsem splnil všechny questy od Hemeta Nesingwary. Musel jsem zabít velké množství zvířat a nakonec pár elitek a výsledek? Nic. Jen uznání. Ach jo. To byl zas den. Odletěl jsem do Shattrath City, kde jsem si vybral frakci Aldor. A udělal jsem dobře. Zdejší hospodská má fakt podařené jméno. Tato krásná draenieka se jmenuje Minalei. Stačilo jí oslovit jménem, a už jsem měl před sebou škopek voňavého moku. A skutečně jsem si ho zasloužil, po těch jatkách v Nagrandu. Mimochodem, když už jsme u těch zvláštních jmen. Ještě než jsem odletěl z Nagrandu, musel jsem umravnit jednoho ogra, který se jmenoval Lump.

   Ale dost už o Nagrandu. Dále jsem toužil se podívat na Netherstorm. Zemi, která byla portály poškozena asi nejvice. Zemi, kterou si Twisting Nether ukrajuje, kousek po kousku. Realita byla snad ještě děsivější, než představy. Goblinská základna Area 52 je základním výchozím bodem v této oblasti. Je zde dokonce i banka. Ale je zde ještě něco, co mě poněkud zarazilo. Raketa. Zdejší goblini se rozhodli prozkoumat okolní Twisting Nether pomocí této “věci”. Asi je to opravdu bláznovství hodné pouze goblinů, ale proč bych jim nepomohl? Chtěli beztak jen donášet energii v různých podobách, jednou jakou fragmenty zdejších příšer, jednou jako pečlivě hlídané součástky a jednou se zase energetické krystaly válely všude okolo.

   Kromě průzkumu Nagrandu a Netherstormu se čile účastním dobývání dungeonů. Nově jsem se podíval třeba do Mechanaru nebo Arcatrazu. Tyto dungeony byly hodně náročné, ale zvládli jsme to. Ale parta, kterou jsem dostal v Sethekk Hall stála za to. Tedy především tank. Normálně pokaždé vběhnul do místnosti, nabral na sebe úplně všechno a teď se starejte. Zabili jsme tak 3-4, poté to healer neudržel a běželi jsme od začátku. Když jsme běželi popáté, tak jsme tu místnost konečně vymlátili. A v další místnosti udělal tank to samé. Nechápu. Nějak mě to tankování začíná lákat. Přece to nemůže být taková věda! Když může tankovat i takový hňup? Dosáhl jsem levelu 80 celkem rychle, díky tomu, že jsem v každém dungeonu mohl při prvním průchodu splnit několik dalších questů, Takže sbohem Netherstorme a Outlande. Pro příště už raději zůstanu na Azerothu.

Kapitola 17 - Neptulonovo království

Wárek

   Další část mého putování začala vlastně omylem. Řekl jsem si, že teď je ten pravý čas se vrátit domů. Ve Stormwindu se zrovna organizovala výprava do Pandárie. Zašel jsem tedy do přístavu a nasedl na loď. Až po vyplutí jsem zjistil, že jsem si spletl loď. Tahle do Pandárie neměla vůbec namířeno. Poblíž Eastern Kingdoms se z hlubin moře vynořil jakýsi nový ostrov. Tedy ne přímo vynořil, ale dno se poněkud zvýšilo a bylo lehce dosažitelné z hladiny. To by ovšem nestálo za pozornost, kdyby se o tom prý nedozvěděla Horda, která si zde chtěla udělat novou základnu, prakticky na dohled od pevniny, kontrolované Aliancí. A tomu se mělo touto výpravou zabránit. Výprava to byla poměrně zmatená a taky dost neslavně skončila. Cestou nás napadl obrovský Kraken a stačilo pár mávnutí jeho chapadel, aby se celá loď i s posádkou ocitla na mořském dně.

   Jak už to bývá, všechno zlé je k něčemu dobré. Jeden zkušený lodní důstojník mě naučil dýchat pod vodou. Skutečně. Mohl jsem teď být pod vodou jakkoliv dlouho. Ale sotva jsem se to naučil, byli jsme opět napadeni nagami. Dokonce mě jedna naga chytla, že mě odtáhne do hlubiny, ale podařilo se mi uniknout. Další dobrou věcí, kterou jsem zde získal, byl mount, mořský koník. Objevil jsem také, že je zde spousta jeskyní, které obsahují vzduch, a ve kterých je možné si na chvíli odpočinout. Vlastně jsem měl ještě jednoho mounta, Ale jen na chvíli. Měl jsem si osedlat žraloka a z jeho pomocí napadat nagy. Víte, jak se osedlává žralok? Prostě se naloví trochu želvího masa, dá se do červeného pytlíku, pytlík na dlouhý klacek a zamává se s tím žralokovi před tlamou. Když se na to vrhne, musíte včas ucuknout a rychle na něj nasednout. Pak už stačí jen držet ten klacek tak, aby na něj viděl, ale nedosáhl a pofrčí dopředu jako blesk.

   Nejzajímavějším tvorem v této oblasti je bezesporu Nespirah. Jedná se o obrovského poloboha, tedy vlastně polobohyni. I když vlastně nevím, jak se to pozná. Nicméně problém byl v tom, že dovnitř jejího těla se dostaly nagy a vyřadily z činnosti její obranný nebo-li imunitní systém. Ale já, spolu s jedním šamanem jsme přišli na to, jak jí vyléčit. Abychom s ní mohli vůbec promluvit, musel jsem chytit kraba a použít ho jako překladatele. V místnosti, kde se nacházel její mozek se pak skrz kraba konečně rozpovídala. Podle instrukcí jsem pak pozabíjel některé klíčové nagy a osvobodil zbytek lidí, kteří se pokoušeli o to samé, ale byli chyceni. Nespirah potom spustila svůj obranný systém a my měli několik vteřin na opuštění jejího těla.

   Nedaleko Nespirah, poblíž potopených ruin elfského města Vashj'ir jsem nalezl dýku jedné nagy. Nebyla to jen tak obyčejná dýka. Měla v sobě ukryté vzpomínky na velkou bitvu mezi nagami a vrykuly. Díky těmto vzpomínkám jsem se mohl stát přímou součástí této bitvy a přispět tak, jako naga, k jejich vítězství. Poté jsem na hladině objevil záchranu. Připluly alianční lodě a navíc také ponorka. Sice mi její řízení nesvěřili, ale alespoň jsem se mohl kochat výhledem na tento podvodní svět v bezpečí za jejími okny. Vyslání ponorky do této oblasti nebylo jen tak samoúčelné. Dobrodruzi nedaleko objevili vchod do Neptulonova království, nazývaný Abyssal Maw. Zúčastnil jsem se jedné výpravy do Throne of the Tides, která dopadla celkem dobře. Tedy měl jsem tam jednu trapnou příhodu. Malinko jsem se zdržel a ostatní mi utekli a já netušil, kudy jít dál. Až po chvíli jsem objevil, že musím nastoupit na jakousi bublinu, která mě vynese o patro výš. Tak chvíli museli bojovat beze mě.

   Celkově se mi výlet do této podvodní země moc líbil. Bylo to zase úplně něco jiného a skoro ani nelituju, že jsem nezavítal domů, jak to určitě udělal Craftek. Musím ale konstatovat, že se zrovna tato země netěší přílišnému zájmu ostatních hráčů. Nepotkal jsem vlastně vůbec nikoho. Je pravda, že velká část příběhu je fázovaná, ale i přesto si myslím, že je opomíjená neprávem. Možná k tomu také přispěl fakt, že původně měl být do příběhu zařazen také raid Abyssal Maw, kde by došlo k boji se samotným Neptulonem, jako takový protipól k raidu Firelands, s Ragnarosem. Ale to se zatím nestalo, takže možná někdy příště.

Kapitola 19 - Nová přítelkyně

Wárek

   Asi bych v dalším pokračování své cesty neměl o čem psát, kdybych nepotkal Yrel. Na tuto cestu se mi vlastně ani moc nechtělo. Měl jsem se zase dostavit k Temnému portálu. Ale proč, když jsem v Outlandu před časem byl a všechno (skoro všechno) tam prozkoumal a vyřešil. Tentokrát však měl portál oranžovou barvu a bylo to nějaké divné. A taky se tu shromáždila celá garnitura osobností z Aliance i z Hordy. Samozřejmě v čele s Khadgarem. Ale byl tu taky Vidicator Maraad, a taky ten nabručený ork Thrall. Tomu se asi bojovalo zvlášť těžce, když viděl své zfanatizované bratry orky z nové Železné hordy, jak všem usilují o život. Naše parta byla početně o hodně menší, ale přesto jsme se dokázali probít Tanaanskou džunglí až do jakési jeskyně. A tam jsem našel Yrel. Byla zrovna zesláblá po boji z jedním z Ner'zhulových důstojníků a tak jsem jí doprovodil ke Khadgarovi, který ji rychle uzdravil. A od té chvíle se ode mě nehnula ani na krok a mně to bylo docela příjemné. Následně jsme zbourali ten portál a unikli mnohonásobné přesile na ukradené lodi.

   V Shadowmoon Valley, kousek od místa, kde loď najela na skálu, jsme s Yrel a dalšími pomocníky, vybudovali solidní pevnost, jako základnu, pro naše budoucí bojové operace. Yrel se ukázala jako schopná organizátorka. Po určité době jsem začal rozumět i tomu jejímu draenejskému jazyku. Když třeba řekla: “Krona ki cristorr”, vím, že chtěla říct: “Plamenná legie padne”. Nebo třeba řekla: “Aar-don'sha, ki kahl'dos”, což znamenalo: “Se světlem zvítězíme”.Když jsem musel na chvíli odejít za nějakým úkolem, popřála mi štěstí v jejich jazyce, což znělo jako “Archenon poros”. Samozřejmě uměla dobře i ten náš jazyk, ale občas to znělo tak trochu komicky. Zejména R jí dělalo potíže a vypadalo to, že ráčkuje.
 
   Yrel mi také říkala, jaké mám štěstí, že jsem vyrůstal s mámou a tátou, protože ona své rodiče nikdy nepoznala. Vychovala jí její starší sestra  Samaara. Ona byla jedinou rodinou, co měla. Žily společně v Embaari Village, ale jejich cesty se rozdělily, když se Yrel stala kněžkou v Karaboru. Odtud jí vyslali bojovat proti Železné hordě. Yrel zatoužila se opět setkat se svou sestrou, tak když byl v pevnosti klid, vyrazili jsme do její vesnice. Cestou jsme se však dozvěděli nemilé zprávy. Vesnice je prý pod útokem Shadowmoon klanu. Co se to s těmi orky stalo, že víc a víc napadají draeneiské vesnice a zabíjejí obyvatele. Snad je Samaara v pořádku. Skutečnost však byla mnohem horší. Invazi orků jsme sice zažehnali, ale sám náčelník klanu Ner'zhul jí unesl do svého sídla - horské vesnice Shaz'gul. Ihned jsme zorganizovali výpravu na její záchranu, ale bohužel jsme přišli pozdě. Samaara byla mučena a její život vyhasl právě v momentě, když jsme dorazili na to místo. Yrel byla úplně zlomená.

   Díky vydatné pomoci propheta Velena jsme však nakonec Železnou hordu v Shadowmoon Valley porazili, ale pak se ukázalo, že další z jejich klanů, Blackrock, se hodlá vylodit v Taladoru. Mají prý v úmyslu vniknout do Shattrath City a vyvraždit všechny obyvatele. Díky našim obranným akcím, se podařilo některé operace Železné hordy přerušit. A víte, kdo jim velel? Orgrim Doomhammer, důstojník klanu Blackrock, přímo podřízený náčelníkovi Blackhandovi. Durotan se dokonce pokusil přesvědčit Orgrima, jako svého dávného přítele, na tajné schůzce, ať toho nechá, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Bohužel to byla asi poslední hezká věc, co v životě zažil, protože následně byl Orgrim předvolán na loď, před náčelníka Blackhanda, který ho za všechny neúspěchy seřval takovým způsobem, že ho na místě zabil.

   A pak se zde odehrála scéna, která zajisté vešla do historie Warcraftu. Byli jsme teleportováni na loď, kde se nacházel sám Blackhand, ale boj se nevyvíjel pro nás úspěšně. Blackhand, který předtím zabil Orgrima, poslal na smrt také Vindicatora Maraada a nechybělo mnoho a zabil by i náčelníka Durotana. Yrel však po něm, v poslední chvíli, hodila svou hůl, což mu nijak neublížilo, ale upustil od drcení Durotanova hrudníku. Otočil se na ní a pohrdavě k ní odkráčel. Yrel mezitím oživila, za Blackhandovými zády, Durotana, který rychle pochopil, co má udělat. Jedinou možnou věc. Zatímco Blackhand už držel Yrel pod krkem, hodil jí svou sekeru a Yrel ošklivě zranila Blackhanda do ramene, až jí musel pustit. V tom okamžiku nás všechny teleportoval Khadgar zpět na břeh, protože na loď vystřelilo dělo a vše se ocitlo v plamenech. Tato scéna je významná právě v tom, že ukazuje o čem je tato hra. Skupina postav, o hodně slabších, než protivník, může vzájemnou spoluprací, organizovaností a šikovností, porazit mnohonásobně silnějšího soupeře, i když to zpočátku vypadá téměř beznadějně.